TATÍNEK Á. VRZÁŇOVÉ 20.

[MiriamDimadi]

SMUTNÝ OSUD TATÍNKA ÁJI VRZÁŇOVÉ 2O.

Doma tatínka postihl smutný osud, jako všech rodin emigrantů.
Byl umocněný o úspěch své dcery pod ochranou odvážné maminky, které se podařilo utéct.
Těžce však za to zaplatil, že na rozdíl od manželky neemigroval a v Československu zůstal.
Výslechy zlomený otec zůstal doma. K útěku nenašel sílu.
Stesk za trpícím tatínkem doma si zmírňovaly neustálými vzpomínkami na krásné chvíle
prožité v družné trojici...

„Viděli jsme se s tatínkem až po dlouhých třinácti letech, když mu povolili návštěvu.
Maminka ho stále milovala, nikdy si nenašla jiného muže. Učila tu zpěv a jemu sehnala místo
učitele na cello.“

Po třech měsících se zklamaný tatínek se životem v Americe rozhodl k návratu domů.
Neovládal jazyk, neměl možnost se uplatnit ve svém oboru jako manželka s výukou klavíru
a zpěvu a úspěšná dcera v revue.

"Ájinko, už je pozdě, už si nemůžu zvykat jinde…“

„Nemohla jsem nejdřív pochopit jeho slova. Kdybych věděla, že neuvidím tatínka třináct let,
to bych asi nejela do Londýna, nebo bych neobhájila titul, protože bych stále myslela na tatínka.
Byla to těžká doba. Vyčítala jsem si, že jsem rozbila rodinu, protože maminka byla se mnou v
Los Angeles, a tatínek byl jeden čas zavřený.

Říkal, že se i bál. A ani to nešlo. Neustále ho hlídali. Vyhrožovali mu.
Přišli dva chlapi a zabavili všechny moje medaile a trofeje. Zbylo mi jen pět kostýmů.

Z postu vrchního rady ministerstva financí šel pracovat do dolů. Sebrali mu byt a nechali mu
v něm jen jednu místnost se záchodem.
Pak mi ale vysvětlil, že to tak s maminkou pro mě chtěli. Jiné řešení jsme ale nedokázali najít.

Kdyby přijel do Ameriky dva roky po nás, tak by to možná bylo OK.
On byl úplně zlomený člověk, ale už neměl ty nervy začít někde jinde.
On byl jako hrdý, český muž. Nežil by z toho, co jsme s maminkou vydělávaly.
On by nežil z dvou ženských. On ne. On byl krásný, vysoký muž.
Jeho odjezdem jsme nesmírně trpěli všichni tři…

Byla to pro mě rána, i pro maminku. Nakonec jsme mu porozuměly.
On doma měl práci a kamarády, šel v poledne do své hospůdky…“

Cítil se jako starý strom, který už nelze přesadit ani do nejúrodnější půdy,
neboť by jeho kořeny záhy vyschly.
Jenom stromečky se svými mladými kořínky se tam přijaly a rostly do krásy.

Tehdejší Československo neumožnilo Áji přijet v roce 1978 na pohřeb svého
otce.
„O tátově smrti jsem se dověděla od sestřenice.
Napsala jsem si o vízum na pohřeb, ale žádost mi přišla zpátky.
Přeškrtnutá a s nápisem: NEŽÁDOUCÍ.
To jsem se tak zlobila a brečela. Tatínka jsem měla moc ráda.
My byli kamarádi…“