KDYŽ SME BYLI LIDMI 11.

[MiriamDimadi]

Právě pro tyto vlastnosti a schopnosti si ho všichni velice vážili...“


KDYŽ JSME BYLI JEŠTĚ VÍCE LIDMI 11 .

Totální nasazení čtyřiadvacátého ročníku, které zavedlo bez výjimky
i mistra krasobruslení okleštěného Československa Josefa Dědiče do
"německé říše", pomáhaly i jeho vrstevníkům nevzdávat se a být lidmi,
právě vzpomínky na dobu, když byli ve své vlasti ještě více lidmi.

"Ve chvílích oddechu po dvanáctihodinových střídavě denních ba nočních
směnách, když právě nebyl nálet, často jsme na ubikacích vzpomínali na ¨¨
dobu, kdy jsme byli ještě více lidmi.
Jednou jsem vyprávěl historku, jak mne jako mistra pozvali na exhibici
do Staré Paky...
Vystoupení mistra mělo být vyvrcholením exhibice.
A také bylo...
Dobrých deset metrů jsem letěl z uličky diváků po břiše ke středu kluziště.
Já jsem si strašně nabil koleno a po několika překuleních se mi podařilo
sejmout chránič…
Vím jenom, že se nikdo nesmál. Měl jsem úspěch...
Když jsem tuhle příhodu vyprávěl ve chvílí mezi dvěma nálety, moc jsme
se nasmáli.
Smáli jsme se tomu, co se ještě před rokem zdálo být životní tragédií...

V té době bývalo zvykem zvát krasobruslaře, kteří vystupovali o přestávkách
hokejových zápasů.
Dověděli jsme se s Milou Kučerovou - Novákovou, pozdější trenérkou
Romanových a Hanky Maškové, na exhibici v Chocně nebo ve Vysokém Mýtě,
že hokejisté nepřijedou.
Zlaté publikum. Vůbec se necítilo být oklamané, i když se vystoupení změnilo
v instruktáž a diváci si přáli předvést ten či onen skok.
Vydrželi jsme to dvě hodiny a dostali jsme husu. Pěknou, vykrmenou.
Pořadatelé nemuseli vracet vstupné.
A nám v Praze na nádraží při kontrole zavazadel husu vzali. Byla válka...“